Příjezd do Lisabonu

První víkend v Portugalsku jsem původně plánovala flákat se na pláži. Užít si sluníčka a nikam se nehnat. Potom ale, když jsem jednou v noci seděla nad zářící obrazovkou svýho milovanýho noťásku, jsem si rozklikla stránku BlaBlaCar. Něco jako český Jízdomat, ale mezinárodní. Prostě člověk chce někam jet, a je šance, že tam jede i někdo jinej a má volný místo v autě. No tak se domluvíte, a za příspěvek na palivo vás ten člověk sveze. Prostě jsem tu stránku otevřela, zadala potřebnou trasu, a tradá - seznam řidičů se předemnou rozvinul jako červený koberec před Angelinou Jolie.

Zaujal mě holohlavej týpek Pedro, evidentně typickej portugalec, co zřejmě bydlí v Setúbalu (kde teď bydlím i já), a pracuje v Lisabonu. Tu trasu jezdí v pracovní dny denně, tam a zpátky. A chtěl jen dvě eura, no paráda. Nechala jsem mu zprávu a věnovala se dál práci. Za pár minut jsem se překlikla zpátky na BlaBla, a hele, už tam blikala odpověď! Takže změna plánu, čeká mě Lisabon. Cestu nemusím řešit, týpek mě vyzvedne kousek od bytu a zbytek už nějak vyplyne.

Teď další věc, co vlastně v Lisabonu? Už nějakou dobu mám to město na seznamu. Jak by taky ne, je to seznam evropských hlavních měst, první seznam, který jsem si v rámci cestování udělala. Ale zpátky k programu. Mohla jsem tam jet jen na den, Pedro se večer vrací, takže by nebyl problém. A přinejhorším sem údajně jezdí vlak, dokonce bez přestupu. O něco dražší, ale jezdí.

Nebo... no jasně! Couchsurfing! Kouknu se, kdo svůj byt nabízí neznámým k noclehu. Najela jsem na stránky, nejdřív jsem se trochu ztratila, ale po chvíli jsem navigaci přišla na kloub, a už jsem listovala potenciálními hostitely. Hmmmm.... holka, holka, paní, jaj, tenhle vypadá divně! A tenhle ještě o dost hůř :D No.. na třetí stránce mi utkvěl pohled na klukovi, co o sobě psal, že má rád kytaru, knihy o filozofii a tango. A miluje svoje město a rád ho někomu ukáže. Žena či muž, bez preference. Může hostit pouze jednu osobu, byt je malý. Ale je schopen poskytnout určitou míru soukromí. Podle profilu 29 let, tmavý vlasy, dvoudenní strniště, lehkej úsměv, černý tričko na tělo s výstřihem do véčka a v ruce picollo. Doktor. A ten pohled. Uuuuuu... Zase kluk, co má delší řasy než já. Vlastně na tu fotku zrovna koukám. Prostě sympaťák.

"Ahoj Rui, zaujalo mě, co o sobě píšeš. Potřebovala bych přístřeší z pátku na sobotu, pokud by to šlo? Ráda tě poznám. I město, samozřejmě!" Nadatlovala jsem do okýnka pro kontakt, klikla na "Odeslat" a pousmála se. To jsem zvědavá.

Už nevím kolik času minulo, ale mohlo to být jen pár hodin. Máte nový e-mail.

"Ahoj Kate,

moc rád tě u sebe na tu noc ubytuju, vypadáš jako společenský a zajímavý člověk. Zrovna mám v práci volno, takže ti v pátek a sobotu ráno můžu ukázat moje krásné město! Máme tu opravdu úžasná místa. Taky ti můžu něco portugalského uvařit. Ale podívej, tento víkend, vlastně už během týdne tu je velká hudební událost, tradiční festival. Přijedou skvělé kapely. (Arctic Monkeys, The Black Keys, Daughter..) Mám na všechny tři dny lístek, měla by ses ke mně v pátek přidat, bude to stát za to! Vím jistě, že se ti to bude líbit! Přidej si mě na FB, můžeme zbytek probrat tam, jestli chceš. Taky ti můžu poslat pár fotek pohovky.

A kiss, Rui"

To bylo ve středu večer. Všechno se seběhlo tak rychle! Zkoukla jsem oficiální stránku festivalu, program byl fakt narvanej kapelama zvučnejch jmen. Ale lístek.. 50 éček.. au. Tohle je přes můj rozpočet. Na jeden večer a jen za vstup.. musím se trochu hlídat, přece jen to,co naprosto jistě nejsem, je bohatá. V tom smyslu jsem taky odepsala Ruiovi. "Moc ráda bych se přidala, ale je to trochu přes moje možnosti.." "Kdybys mohla, šla bys?" Zeptal se. "No jasně, bez váhání."  "Znám někoho z pořadatelů, kouknu se, co se dá dělat.."

No, a den na to mi píše "Kate, mám v ruce lístek pro tebe" Mafia ticket, říkal. Vtipálek.

Jaj! :D

Páteční ráno bylo fakt krušný. Posledního půl roku průměrně chodím spát mezi čtvrtou a šestou ráno, probouzím se mezi dvanáctou a třetí. A teď jsem měla v devět sraz s Pedrem! Dva různý budíky naštěstí zajistily, že jsem už v 08:40 měla otevřený obě oči. Všechno naplánovaný tak, abych na devátou byla před vlakáčem, kterej shodou okolností stojí hned přes ulici. Paráda, myslela jsem si. Ale jen do 08:45. kdy volal Pedro, že to stihnul dřív a už je skoro na místě. Chaos a panika! Dodal sice, že ví, že domluva byla na devátou a ať nespěchám, ale můj mozek skákal od jedné věci co ještě musím udělat ke druhé, a doteď nechápu, že jsem si vzala všechno, co jsem chtěla. Dokonce jsem ani nevzbudila Olimpii, mou stoletou domácí. I přesto, že než jsem odemkla všech šest zámků, nadělala jsem hluku asi jako startující Boeing 737. A před výtahem mi z ruky vypadl mobil, samozřejmě rozprskajíc všechny oddělitelný části po mramorové chodbě. Vyběhla jsem na ulici, Pedrovo černý BMW stálo před zastávkou, přesně, jak jsme se domluvili. Otevřela jsem si, dozadu hodila malou cestovní tašku a s funěním zapadla do sedadla pro spolujezdce. "Nice to meet you!" Cesta proběhla skvěle, poprvé jsem se projela po mostě 25 de Abril, který vypadá jako ten v San Francisku, pokecali jsme o videohrách a svou obvyklou trasu kvůli mě bez námitky protáhl druhým koncem města, aby mě vysadil na adrese, kterou jsem mu předtím podala na užmoulaným kousku papíru.

Byla to ne zrovna nejčistší ulice v kopci, s nacpaným parkovištěm vtěsnaným mezi paneláky. "Jsi si jistá, že je to okej?" "Jasně, bez obav, díky za svezení!" Cpu Pedrovi předem domluvený dvě eura, vypadá, že si je ani nechce vzít. To už za sebou ale zabouchávám dveře a poprvé se naplno nadechuju Lisabonskýho vzduchu. Je vedro a na obloze ani mráček. Azuro, jak by řekla Evča z optiky, kamarádka.

Tak, jsem tady. A kde je Rui? Z fotky si ho vybavuju celkem dobře, rozhlížím se kolem, myslela jsem, že už bude čekat. Psala jsem mu z auta smsku. Támhle je kluk, co zhruba odpovídá. Tmavý vlasy vyčesaný nahoru, strniště, pokujuje po mně. Je ale daleko, sakra, měla bych si pořídit silnější čočky. Dům s o označení 40, tedy ten, kam mířím, je ale o kus jinde. Vydám se váhavě před vchod, napůl čekám, že na mě ten kluk zavolá nebo mi půjde naproti. Nic. Stepuju u skleněných dveří. Píšu další smsku - "jsem u vchodu, nevyznám se ve zvoncích! Jdeš mi naproti?" "Hned jsem tam", přichází vzápětí odpověď. Tak stojím a čekám. Za mnou, v něčem, co napůl vypadá jako obchůdek a napůl jako stará garáž, na bidýlku poskakuje a švitoří velkej papouch. Nějakej děda tam sedí u stolu a do něčeho šťourá. V tmavých útrob místností se ozývá další ptačí štěbetání.

Zpoza rohu se zase vynořil ten kluk. Tak žeby to přece jen byl on? S ním jdou další dva týpci, všichni na mně koukaj a ten kluk něco říká. "Sorry?" Zeptám se zmateně. "I don't speak portugese." Něco odpoví, ale ne anglicky. Otočí se na kumpány, všichni krčí rameny a odcházejí. Sakra, co se to děje? Vtom za sebou slyším bouchnout dveře. "Hi Kate!"

Aaaaaaaa konečně! Týpek trošku nižší než jsem čekala, ale vážně působí mile. Nakláním se k němu, lehce ho líbnu na obě tváře. Takhle to jižani dělají, na podání ruky se vždycky tvářili dost zaraženě, už jsem se to odnaučila. Tady se vám každej vrhne kolem krku. Kamarád, kamarád kamaráda, známej známýho. Ten kluk pěkně voní, všimnu si. Otevře mi dveře a ukazuje směr. Čtvrtý patro, naštěstí je tu prostornej výtah. "Tak vítej! Je to tady malý, promiň." Má příjemnou angličtinu, bez výraznýho přízvuku. "Tady je můj pokoj, tady kuchyň, spojená s obývákem." Cestou mi vyschlo v krku, poprosím ho o trochu vody a lehce nejistě si sednu na gauč. Přisedne si, taky vypadá trochu nervózně. Začneme si povídat, nervozita rychle opadá. Rui bere do ruky noťas, kouká do něj, a zase omluvně vysvětluje, že neměl moc času naplánovat nám program. Ujišťuju ho, že o nic nejde, ani jsem nepočítala s tím, že budu mít osobního průvodce. Po chvíli už se něčemu smějeme a bavíme se jako staří známí. Je mi fakt příjemně!

Chodili jsme bok po boku po městě a Rui mi o místech, který jsme procházeli, vždycky povídal nějakou legendu. Na historii moc nejsem, ale teď jsem hltala každý slovo. "Víš, z tohohle místa Vasco de Gamma vyplul, když měl od krále za úkol získat přístup do Indie obeplutím Afriky. Před ním to nikdo nedokázal.." Říká s hrdostí v hlase a ukazuje na dva sloupy, stojící kousek od nábřeží, částečně ve vodě. Ten výhled odtud je úžasnej. Řeka je několik kilometrů široká, jen kousek odtud se vlévá do Atlantského oceánu.

Procházeli jsme se městem a povídali si, sem tam si cvakli fotku. "Nemáš žízeň? Nejsi moc unavená?" Ptal se můj hostitel čas od času. Na to, že noc předtím po příchodu z festivalu spal asi tři hodiny, se v pětatřicetistupňovým vedru tvářil fakt statečně. Prozrazovaly ho akorát červený oči. Na oběd vybral restauraci nad řekou, nahoře na kopci, jakoby na střeše nějaké budovy, ale dalo se tam vejít přímo z ulice. Může ta scenérie přede mnou bejt ještě hezčí? Dala jsem si tygří krevety se sladkou omáčkou, mandlema a malejma kouskama vlašskejch ořechů, s rýží basmati, na které bylo něco jako mangový čatny. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem ten den ještě nic nejedla, ale to jídlo bylo naprosto boží. Ještě teď se mi při té představě sbíhají sliny. Rui si dal nějakou rybu, i ta vypadala úžasně. Asi mě chytil jak ji zkoumám, protože kus odkrojil a přesunul na můj talíř. "Ochutnej", usmál se. Nemá hnědý oči. Jsou takový.. tmavě zelený, nebo trochu do modra, s hnědým orámováním.. Sakra, měla bych na něj přestat tak zírat. Vždyť někoho mám. Nebo ne? Upřímně nevím. Rozhodla jsem se to teď neřešit a prostě si užívat den.



Ze zamyšlení mě vytrhlo nějaký zvonění. Zvoní telefon. Můj telefon! No jasně, volá někdo ze zákaznické podpory mobilního operátora, včera jsem si koupila místní SIM kartu a snažila se rozjet internet (marně). Po koupi jsem z obalu vytipovala číslo a skutečně se do hlasovýho automatu trefila, znáte to. Jenže - jaký to překvapení - automat předpokládal, že mu v portugalštině rozumím. Rozhodla jsem se to nevzdat. Díky ti vesmíre za intuici cos mi nadělil! Trefila jsem se napoprvé. Mám dojem, že jsem zmáčkla poslední možnost, tedy podle odhadu (číslovky jsou naštěstí podobný španělštině, a tam nejzákladnější základy mám), a už to vyzvánělo. Asi tak pět minut. První slečna se po mé žádosti mluvit anglicky omluvila a přepojila mě dál. Dalších pět minut. Další to celkem šlo, zkusily jsme pár věcí, slíbila do deseti minut poslat SMSku s nastavením, hovor ukončen. Ani za dvě hodiny zpráva nepřišla, takže celej maraton s voláním znova. Tentokrát mi týpek řekl, že SMSku s nastavením poslat nemůže, protože na můj telefon nastavení nemá, a že pokud nemám možnost zajít na prodejnu (chtěla jsem mít internet v mobilu v provozu hned, když už nic, tak mapy se na neznámým místě hodí vždycky - a byl už čtvrtek večer, a já v pátek ráno odjížděla do města a chtěla to mít funkční), tak že mi někdo z technickýcho oddělení zavolá. Ale že neví kdy. Samozřejmě jsem se toho večera už nedočkala. Ten někdo volal zrovna teď. Měla jsem před sebou ještě pěknou porci krevet, ruce celý zamaštěný od obírání krunýřů. Ohlásila jsem se, jo, byli to oni. "Slečno, máte ještě jedno číslo, že bychom vám zavolali na něj a telefon s vámi nastavili ručně?" Koukla jsem na Ruie. Už dojedl. Ha! "Vydržte moment", říkám paní do sluchátka. Natáhla jsem ruku s mobilem k Ruiovi, on tázavě zvedl obočí ale vzal to.

Následujících minimálně dvacet minut si užil nastavováním všech možných parametrů na mým milovaným přístroji, slunce se mezitím obtočilo kolem slunečníku a začalo mu pařit do zad, do černýho trička. Lilo z něj skoro jako by se sprchoval :D Až mi ho bylo líto, když jsem se (pořád schovaná pěkně ve stínu) kochala pohledem na město a řeku za ním, a vychutnávala si v klidu poslední sousta toho skvělýho jídla. Nemohli to líp načasovat, dojedla jsem, pečlivě si otřela ruce do ubrousku a Rui, otírajíc si předloktím čelo, mi podává telefon. "Mělo by to jít, zkusíš to?" "Jede!", rozzářila jsem se ve stylu Vánočního stromečku na Štědrej Večer. Ale nejsem na internetovým připojení závislá. Opravdu ne. Vůbec to není první věc, kterou si v nové zemi zařizuju. Ehm.

Sešli jsme bok po boku rozpálenou dlážděnou uličkou zpátky na pobřeží a já očima hltala budovy kolem. Většinou pěkně starý a často obložený tradiční barevnou kachličkovou mozaikou. Jakoby do mně místní atmosféra přímo vstupovala, s každým dalším pohledem, novým nadechnutím.
Lisabon má něco co sebe, o tom ani v nejmenším nepochybuju. Na obloze jako obvykle ani mráček, naštěstí foukal celkem příjemnej vítr, jinak bysme se po tom vydatným obědě na zastávku tramvaje ani nedoplazili. Svalila jsem se na lavičku a vzdala se představě, že se rozpustím a vsáknu do vyprahlé ulice.