První propařená noc na ostrově

Už v pátek jsem uvažovala o tom, že bych se mohla vytratit někam ven. Vytratit říkám schválně, mám tu dva spolubydly a jeden pro mě má asi docela slabost.. určitě by chtěl jít se mnou, ale já na jeho náladovost zrovna opravdu neměla náladu. Nicméně - tak dlouho jsem se odhodlávala, až jsem skončila (opět) jako nerdík, u noťasu.

V sobotu mě počasí vyhnalo na procházku po okolí, docela jsem si dala do těla. Je tu nádherně, jen ten terén dává člověku občas pochybovat, jestli náhodou nakonec není stepní koza :D Na okraji útesu nad "mým" zálivem jsem si roztáhla deku, a s knížkou se nechala hladit slunečníma paprskama. Nebýt těch turistů co mi občas procházeli o kus výš za zády, docela bych si i sundala vršek od plavek.. ale přece jen, nechci tu v okolí pohoršovat, je to hodně nábožensky založená země (drtivá většina křesťanů) a navíc by to stejně nemusel být dobrej nápad.. holka sama na odlehlým místě, nahoře bez.. Každopádně jsem trochu chytla barvu a domů se vracela nabitá energií a nehorázně zpocená. Což nebylo ten víkend naposledy.

Ale zpátky k věci.

Že teda fakt půjdu ven jsem se rozhodla nějak kolem jedenácté. Na Googlu jsem naposled zkontrolovala přibližnou polohu klubíku La Grotta o kterým jsem tolik slyšela. V létě sem jezdí nejen z celýho ostrova, ale je dost vyhledávanej i turistama, jakožto jeden z nejznámějších evropských klubů vůbec. Hodila jsem na sebe tmavě oranžový, hezky vypasovaný minišaty, bez výstřihu - nechtěla jsem to přehánět, k tomu nový balerínky, malý látkový psaníčko na klíče a peníze a vyrazila jsem. Bez telefonu (je moc velkej a nechtělo se mi o něj strachovat), bez hodinek (žádný tu nemám) a, jak jsem zjistila až v půlce cesty, i bez občanky. No co už, přinejhorším se prostě vrátím, je to sice do mírnýho kopečku ale jen necelej kilák.

Svižně jsem to vzala ještě kolem pobřeží, zajímalo mě jak živo tam v tuhle dobu je. Nic moc teda, do toho od moře foukal dost čerstvej vítr. A pak už vzhůru na to. Nejdřív, ještě ve městě, jsem byla tak nějak příjemně natěšená. Když jsem se dostala z obydlené části na v podstatě prázdnou silnici vinoucí se mezi skálama, byť hodně dobře osvětlenou, už mi jít samotná ven jako zas tak skvělej nápad nepřišlo. Sem tam projelo auto, jedno přijíždějící zezadu dost zpomalilo a když projíždělo, řidič párkrát hulvátsky zatroubil. Nebyl to moc příjemnej pocit. Pokračovala jsem nahoru, vítr, nikde ani noha. Na moment mě napadlo jestli to neotočit. Když už jsem si s tou myšlenkou začala pohrávat, přede mnou se konečně rozvinulo rozšíření silnice, kterou pak na jedné straně lemuje několik budov. Opravdu ji lemuje, všechno stojí napůl ve srázu na skále, budovy pak mají výhled do toho kamenitýho údolí. Dobrý!

La Grotta má být hned někde na začátku. A hele, tady.. co to..

Koukala jsem na velký, bíle natřená vrata s kovaným nápisem "La Grotta". Zavřený vrata, okna tmavý, jedinej člověk v okruhu padesáti metrů byl týpek v košili co šel v opačným směru než já. Jo, pořád jsem šla, viděla jsem hoperiferně přicházet a nechtěla jsem bezmocně stát před budovou, ze které ticho paradoxně přímo sálalo. I když jsem se na něj nedívala, věděla jsem že mě sjíždí pohledem a něco u toho mumlá. No paráda, je tam zavřeno ale zrovna teď se fakt neotočím a nepůjdu jeho směrem. Takže výš.

Netušíc co mě tam čeká, pokračovala jsem v chůzi do kopce. Už z dálky jsem viděla osvětlený dveře, bez poutačů. Před nima stáli dva kluci a kouřili. Povídali si něco jazykem, kterýmu jsem nerozuměla. Pohled dál mi prozradil, že se silnice pomalu noří do skal a pěknej kus tam toho moc zajímavýho není. Takže zbývaj tyhle dveře. Taky to může být soukromá vila. Nebo aspoň uzavřená společnost. Nevím. Není čas přehodnocovat situaci, nasadila jsem sebevědomej krok, zvedla bradu a při procházení na ty dva letmo kývla. A hele, schody dolů. A hudba! Bar! Hell yeah, blesklo mi hlavou. Jak jsem si tak celá napřímená sebevědomě sjížděla bar pohledem, nevšimla jsem si posledního schodu a trochu těžkopádně nohou prošlápla do prázdna. Ustála jsem to. Miluju vás, balerínky!

V baru, kde jsem si hned všimla i pultíku pro DJe a tanečního parketu, znějakýho důvodu ohrazenýho kovovým zábradlím, tudíž momentálně nedostupnýho, bylo všehovšudy asi osm lidí. Trochu mě polilo horko, v první chvíli jsem měla dojem, že jsem středem pozornosti. Ona zas tak často asi samotná bloncka do baru nevpluje, minimálně ne v těhle končinách. "Dala bych si pivo", naklonila jsem se k barmanovi a v angličtině si objednala. Anglicky tumluví v podstatě všichni, je to dokonce druhej úřední jazyk. S čtvrtinkovou, příjemně chladivou flaškou jsem si to namířila k jednomu ze stolečků u stěny. Byly přistavený u polstrované lavice, která se táhla přes celou jednu zeď. Vedle mě seděly dvě slečny, tipovala jsem je tak na dvacet, podle oblečení možná angličanky. Z druhé strany si přisedly jiný dvě slečny, který doprovázeli i dva kluci, kteří ale zůstali stát opodál. Holka vedle mě se podívala na hodinky. Taky mě začal zajímat čas, nehledě na to, že jsem už pěkných pár minut přemýšlela jak se dát s někým nenásilně do řeči. "Kolik je prosímtě hodin?" Houkla jsem na holku. Zvedla hlavu a vypadala zmateně. A děsně mladě, všimla jsem si. Tipla bych ji tak na šestnáct. "Kolik je?" Přidala jsem na hlasitosti a teatrálně si poklepala na pravý zápěstí. Tentokrát už jí to došlo. "Za pět minut dvanáct", dostalo se mi odpovědi. Vlastně docela vtipné, i když to slečna netušila. Konečně jsem se trochu uvolnila. Ze svýho místa jsem měla příjemnej přehled o většině místnosti, včetně baru a schodů. Rozhodla jsem se, že když mě někdo osloví a začne se vyptávat, tak tu sama nejsem ale čekám na kamarádku couž tu měla být. V rámci role jsem se při pohybu na schodech tím směrem vždycky pátravě zadívala.

Bar se začal plnit. Nejdřív nenápadně, sem tam dorazil nějakej pár případně dvojice nebo partička známých. Z jedné strany u zahrazenýho tanečního parketu stál vedle zábrany černovlasej kluk, tipla bych tak kolem třicítky. Asi dva a půl metru ode mě. V nesourodé změti zjevnejch puberťáků a postarších týpků mě v podstatě jedinej zaujal. Zkoušela jsem navázat oční kontakt, už proto abych se náhodou nezačala nudit, což pomalu hrozilo. A on nic! Po chvíli pozorování jsem si všimla, že  to bude nejspíš jeden ze securiťáků. Pár nově příchozích se v houstnoucím davu pokusilo projít mezerou za jeho zády do tanečního prostoru, a on je pokaždé zastavil a něco jim vysvětloval. Najednou bylo narváno. Vedle mě se na sedačce vystřídalo pár návštěvníků, na bar už jsem ze své pozice ani neviděla. Lahev v mé ruce už byla zahřátá na tělesnou teplotu,  naštěstí už pěknou chvíli prázdná.

Tak jo, je čas trochu se přesunout. Vstala jsem a asi dvě minuty mi trvalo překonat těch pár metrů ke zdroji občerstvení.  Barman si mě i přes hustej dav všimnul poměrně brzo, mávání flaškou nad barem v úrovni očí zřejmě pomohlo. Pohodil tázavě hlavou, já ještě jednou mávla flaškou a přikývla. Pochopil. S novou dávkou studenýho pití jsem ožila. Chvíli jsem se rizhlížela po prostoru, ale i přes mou, na místní poměry lehce nadprůměrnou výšku, jsem toho moc neviděla. Takže další přesun.

Vyrazila jsem směrem ven a zastavila se až v půlce schodů. Paráda, odtud vidím jak všechny nově příchozí, tak naprostou většinu stávajícího osazenstva. Nebo spíš ostavenstva, protože míst k sezení tam na poměr návštěvníků bylo míň než poskrovnu. Třetí místo se ukázalo být jako strategicky nejlepší. Ven i dovnitř to jen proudilo a sem tam někdo prohodil pár slov. Definitivně jsem pochopila, že mezi místní jen tak nezapadnu, protože ani jednou to nikdo nezkusil maltštinou. Vždycky rovnou anglina.

"You like flowers", prohodil drobnější, dohněda opálenej kluk v bílé košili oznamovacím tónem. "I'm sorry?" Otočila jsem se k němu poněkud zmateně. "I don't have any flowers", přidala jsem se smíchem. "You are like flowers", opravil se trochu kluk, "so beautiful". Dodal se zářivým úsměvem a než jsem to stačila zpracovat, vplul dole do davu. Milý. Začalo mě to tam bavit.

Mezitím jsem si všimla, že hned u vchodu kde začíná schodiště je ještě jedna cesta vedoucí nahoře podél mýho stávajícího útočiště a ústící do místnosti přesně nad spodním barem. "Hi", ozvalo se mi kousek od ucha, až jsem sebou trochu cukla. A hele, tohohle týpka jsem si už všimla, první popis co mě napadá by byl lehce stárnoucí seladon, ale to by nebylo úplně fér. Ani přes začínající šediny v černých, polodlouhých ale upravených vlasech mu nemohlo být víc než 40. Nos do bambulky a dvoudenní strniště. No jasně, stál u jednoho ze stolků s krátkovlasým blonďákem se slušným panděrem. Teda, ten blonďák měl panděro. "Hi", odpověděla jsem a čekala co z něj vyleze. "Where are you from"? Po chvilce lehké konverzace mě zajímalo, jestli ví proč je parket dole zavřenej i když zbytek místnosti praská ve švech. "Nevím, možná chtějí aby lidi tančili nahoře", odpověděl. "Byla jsi tam?" Zavrtěla jsem hlavou. "Můžem se tam jít podívat jestli chceš".. "Jasně, proč ne", pro změnu jsem přikývla a vydala se za ním. No vida, druhej bar přímo s parketem a taky prostorná terasa. A panděráč. Přidal se k nám a všichni tři jsme vyšli na terasu, kde bylo příjemně dýchatelno.

Panděráč, kterej se představil jako Jimmy, je ze Skotska. Ani mi to nemusel říkat, ten přízvuk se dá zaměnit jen opravdu stěží. Vyklubal se z něj pohodovej týpek, povídal mi o životě na Maltě - kde už bydlí skoro tři roky - na co si dát u místních týpků pozor, taky o své boxerské kariéře a o zranění po kterým byl nucenej přestat. Bavilo mě to a hlavně se nesnažil se na mě lepit a neházel nepříjemně vlezlý pohledy jako mnozí jiní kolem. Čas ubíhal, lahve se měnily za plnější a chladnější, hudba lákala k tanci a i já se občas nechala zlákat k pár tanečním kreacím. David, ten malťan s nosem jako bambulka se vždycky velmi ochotně přidal.

Všechno bylo najednou snadnější.

Stačilo mi projít budovou třeba na toaletu, a cestou mě zastavilo na pár slov hned několik neznámých. Nebudu kecat, užívala jsem si to. Když jsem se vracela s novou zásobou pití, všimla jsem si vysokýho kluka v tričku a kožené bundě. Tmavý, kudrnatý vlasy, zlehka zarostlej a s velkýma černýma očima. V podstatě okamžitě jsme se pohledama potkali a usmáli se na sebe. Cestou pak ještě několikrát. Mezitím jsme došla k mým dvěma stávajícím společníkům, abych pobaveně zjistila, že se zajištěním pitnýho režimu měli stejnej nápad. Fajn, takže teď jedna lahev v každé ruce, proč ne :D Náš debatní kroužek se mezi tím rozšířil o další dva členy, vysoká, štíhlá holka a podobně stavěnej kluk. Titou a Mani. Nejdřív jsem myslela, že jsou pár, ale brzo mě vyvedli z omylu. Sourozenci. Irsko/francouzskýho původu. Půlce vyřčených věcí jsem ale nerozuměla, nejsem si jistá, jestli to bylo hlasitostí hudby nebo jednotkama alkoholu v krvi :D

Všimla jsem si že kluk v kožené bundě mě následoval ven, ale zarazil se, když viděl že nejsem sama. Mluvila jsem s klukama ale každou chvíli se po něm otočila, byl první kdo mě tu fakt zaujal. Když nepočítám netečnýho securiťáka. Mezitím ke mě přitančil nižší blonďák s čírem, notně veselej a hned mi podával ruku. Uvnitř při procházení kolem parketu jsem se na něj předtím usmála, tančit teda každopádě uměl. Teď mi povídal spoustu věcí ale přiznám se, že jsem ho moc nevnímala. Naklonila jsem se k němu jakože tak líp slyším, ale přitom to bylo proto, abych mohla opětovat pohled tomu kudrnáčovi kterej mu stál asi dva metry za zády. Koukali jsme na sebe a usmívali se, bylo to docela vtipný. Úplně jsem na něm viděla jak čeká na jakoukoli další příležitost a že si ji už tentokrát nenechá ukrást. A taky že nenechal. Blonďáka zaujalo že mám dvě lahve, tak jsem mu tu poloprázdnou flašku strčila do ruky. Jedna se mi stejně hodí na seznamování - potažmo usnadňuje podávání rukou:D Blonďák se otočil k mým společníkům a aktivně se začal představovat. Ani ne v pěti následujících vteřinách přede mnou stál kudrnáč, využivší bez váhání moment kdy jsem byla "volná". Nadechla jsem se a usmála. "Ahoj, já jsem Andy", sklonil se a líbnul mě zlehka na obě tváře. "Těší mě.. ", vydechla jsem.

Měla jsem několikátý pivo a s alkoholem mám sklon dostat chuť si zapálit. Trošku nervózně jsem si ve snaze choutky ignorovat podupávala nohou, až jsem si řekla no co už a zakřičela na Andyho "Ty asi nekouříš, že?" "Ale jo, jen mi zrovna došly cigarety. Počkej, nech to na mě". Řekl a rozhlídl se po terase. Během okamžiku se pohledem zastavil na skupince kluků a vyrazil jejich směrem. Cupitala jsem za ním, kývajíc na svoje dva společníky, že se jako za chvilku vrátím. Blaženě jsem popotáhla a všimla si Jimmyho a Davida jak míří mým směrem. "My už půjdeme, chci stihnout první trajekt", vysvětlil mi Jimmy, kterej bydlí přes průplav, na Maltě. "Jasný, napíšeme si!", přislíbila jsem. Zamávali jsme si a já zůstala v kudrnáčově - nebo teď už vlastně Andyho - společnosti.

Celkem často se s někým zdravil nebo někomu mával, občas se u nás někdo zastavil na pár slov. Narozdíl ode mě tu nebyl poprvé a bylo znát, že nízká populace se chtě nechtě projeví. Byli jsme taky dost na ráně, stojíc téměř ve dveřích mezi horním barem a terasou. "Kate, this is my cousin", představil mě Andy klukovi, kterej se u nás zastavil. Podala jsem mu ruku. "I'm Angelo, nice to meet you". "Kate. Nice to meet you, too", zadívala jsem se mu do očí. Modrý. A k tomu tmavý vlasy a široký ramena. "Vážně jste bratranci?" Zkoumavě jsem si oba prohlížela, ve snaze zachytit nějakou podobnost. Kromě tmavých vlasů jsem na nic nepřišla. Nadechla jsem se a došlo mi, že něco krásně voní. "Někdo tu má opravdu příjemnej parfém", prohodila jsem konverzačně a stoupla si na špičky, abych se nosem co nejvíc přiblížila k Andyho krku. "Hmmm". Tak ještě jeden pokus. Tentokrát jsem se otočila a nasála vůni kolem Angela. Sakra, sakra, sakra, to je snad nějakej magnet :D Voněl mi úplně neskutečně. "Tak to jsi ty!", zaculila jsem se vítězoslavně na Angela a ještě jednou se k němu naklonila. Velmi blízko, musím říct. "Díky", vypadlo z něj poněkud rozhozeně, až jsem měla dojem, že se v přítmí trochu začervenal.

"Kate", zaznělo zvučně z terasy. Otočila jsem se. Blížila se ke mě Titou, která z davu vyčnívala nejen díky své výšce ale i tmavě tyrkysovým dioprickým brýlím, které jí dodávaly tak trochu geekovský výraz. "Kate", zopakovala, když se jí podařilo dostat skrze dav až ke mě, "nechceš si zatančit s bráchou?" "Cože?", zvedla jsem pobaveně hlavu. "No, nechce tančit s nikým jiným", dodala Titou a mávla jeho směrem. Koukal z terasy a zdálo se, že o počínání své sestry nemá ani tucha. "No jasně, ale musíš mi ho tu zatím pohlídat", očima jsem naznačila kudrnáče. "S radostí", zazubila se a vyměnily jsme si pozice.

Přitočila jsem se k Manimu a zopakovala slova jeho sestry. Podíval se na mě trochu vyděšeně, mumlajíc že je opilá, že to běžně nedělá. Bavilo mě koukat na jeho rozpaky, ale nenechala jsem ho se v tom koupat moc dlouho. "Dáme si nějaký pití?", nadhodil. "Proč ne", odpověděla jsem přikyvujíc, a následovala ho dovnitř. Nakonec jsme skončili na opačné straně, venku před hlavním vchodem. Mám slabost pro francouzskej přízvuk v angličtině, a snažila jsem se ho z Maniho dostat, osm let života v Irsku se přece jen podepsalo a v běžným hovoru ten přízvuk úplně ztratil. Ale jinak mu šel, když se o něj snažil. "Řekni česky - "mám hroznou chuť tě políbit"", hecoval mě Mani. Bylo mi úplně jasný, že to není náhodně zvolená věta a i když mi to lichotilo, Mani mě nepřitahoval a přemýšlela jsem, jak se ze situace elegantně vykroutit.