První zkušenost s Couchsurfingem

První část tohohle dne je popsána ve článku Přijezd do Lisabonu.

Takže Rui.

Můj hostitel. Před příjezdem jsem ho kontaktovala asi tři dny, ani jsem nečekala, že se domluvíme tak rychle. Po pár mejlech jsme si vyměnili FB. Už stylem, jakým psal, mi byl sympatickej. Milej, chytrej, nevtíravej.

Vzhledově celkem typickej portugalec, ne nijak výrazně vysokej ale o něco vyšší než já, tmavě hnědý vlasy, zelenohnědý oči s černýma řasama, třídenní strniště. Přiznám se, že se mi celkem líbil už když jsem si ho na CS vybrala. 29let, původem z města Braga který leží na severu země. Do Lisabonu se přestěhoval zhruba před deseti lety aby studoval doktořinu. Ještě mu chybí asi dva roky, zatím je při studiu na stáži v jedné místní nemocnici. Jeho obor - neuroradiologie. Když o ní mluví, nemůžu se ubránit obdivu. Fakt tou prací dýchá, zajímá ho každá buňka lidskýho mozku, když o ní mluví, mluví nadšeně. Jako když člověk popisuje svůj největší koníček.

Když mě provedl po nábřeží řeky Tejo sem tam jsme se vyfotili nebo se nabídl že mě vyfotí samotnou, ukázal mi i se zajímavým výkladem památky v centru města a na vyhlídce jsme si dali úžasnej oběd, byli jsme oba celkem unavení. Já byla unavená, protože jsem ten den vstávala o půl deváté - tedy o 5 hodin dřív než byl můj měsíční průměr. Bez přehánění, myslím to vážně. On byl unavenej, protože den předtím začal festival Nos Alive, v dřívějších letech známej jako Optimus Alive - jeden z největších portugalských festivalů. A to nás čekal večer právě tam. Rui mi nějakým záhadným způsobem sehnal lístek, co by normálně stál přes 50 euro - trval na tom ať si ho vezmu, a já se teda moc nebránila.

Byli jsme teda oba po několika hodinách chození na slunci úplně k.o. Cesta autobusem z centra do čtvrti Alcantara kde bydlí trvá asi dvacet minut. Seděli jsme zchváceně vedle sebe, a můj pohled už poněkolikáté ulpěl na jeho pravé paži, kde má z vnitřní strany  vytetovanej nějakej nápis v portugalštině. "Co to znamená?", zeptala jsem se. "Víš..", odmlčel se. Asi jsem se trefila do něčeho citlivýho, napadlo mě. A taky že jo. Svěřil se mi s příběhem o jeho tátovi, se kterým si byli vždycky hodně blízcí. Po nehodě se hodně změnil, posledních několik let je to podle Ruie úplně někdo jinej. Jako duch. To tetování symbolizuje pouto, který je teď tak těžký udržet. Dostalo mě to. Jo, celej den jsme se spolu smáli a vůbec cítila jsem se s ním jako bych ho znala už dlouho, ale překvapilo mně, že se mi svěřil s tak osobní věcí. Viděla jsem, že pro něj není lehký o tom mluvit. "Je mi to líto..", řekla jsem a v kodrcajícím autobuse mu položila ruku na koleno. Mezitím jsme dorazili na naši zastávku.

Zpátky v bytě jsem se vděčně sesunula na černou pohodlnou pohovku v obýváko-kuchyni, Rui měl zatím telefon, odběhl s ním do pokoje. Asi mluvil dlouho, protože jsem mezitím usnula. Ne že by to vadilo, vlastně to byl plán, na chvíli si zdřímnout než vyrazíme na koncerty. Měli jsme vyrazit kolem půl osmé, takže budík na sedm. Ještě nebylo ani pět, když jsme se dostali do bytu. Dvě hodiny zní jako celkem slušnej odpolední šlofík. Chvíli před sedmou jsem se vzbudila, v nose mě šimraly sluneční paprsky co se potvory díky úhlu dostaly přes polozatažený rolety. Chvíli jsem se povalovala, protože vedle bylo ticho. Pár minut po sedmé mi došlo, že Rui asi taky odpadl a budík se nekoná. Chvíli jsem váhala, ale protože byly dveře jeho ložnice dokořán, pomalu jsem vešla do pokoje a sedla si na okraj postele. Přesně jak jsem čekala, šramotem se probral a s úsměvem a jedním pootevřeným okem se zeptal, kolik je hodin. "Ještě pět minut.." Zamumlal prosebně až jsem se musela smát. "V pohodě, oni nám neutečou", dala jsem najevo, že nečekám, že hned vyskočí a pofrčíme. Proč taky, nejlepší kapely stejně hrajou až po desáté. Ležel ke mně čelem, postel celkem komorních rozměrů, ale před ním bylo místa tak akorát. Po další chvilce váhání jsem si lehla vedle něj. Taky čelem. A zavřela oči.

Váleli jsme si a povídali ještě skoro hodinu. Ani se mi na festival moc nechtělo, ale měli jsme lístky vůbec, takže jsme se nakonec hecli a vstali. Celkem jsem se bavila, Rui běhal po bytě, jednou rukou si vařil kávu a druhou si žehlil košili. U toho telefonoval. Nakonec jsme si místo veřejné dopravy vzali taxi, i když tu hodinu a půl zpoždění to už moc nevytrhlo. Před vchodem proudily sem a tam stovky lidí, chytila jsem se Ruie za paži abych se náhodou nenechala strhnout davem na opačnou stranu. Uvnitř lidí tisíce a všude samej policajt a ochranka. A hudba. Spousta hudby. "Kdybysme se navzájem ztratili, najdeme se tady jo?", řekl, ukazujíc na stánek s pivem Heineken stojící hned na kraji. Jako by mi obavu vyčetl z hlavy. Na obloze ani mrak, pomalu se stmívalo. Bylo asi čtvrt na deset. Nasávala jsem atmosféru jako použitá houba saponát. Byly tu tři pódia, spousty stánků s občerstvením a parádní atmosféra. Netuším kdo zrovna hrál, ale byli dobří. Stoupli jsme si někam do davu, sledovali koncert a já obdivovala oblohu, která se zbarvila do tmavě červené a přitom už krásně svítil měsíc. Vypadalo to, že je úplněk. Vrátila jsem se pohledem na Ruie, dotkla se rukou jeho ramene a chtěla mu poděkovat, že mě sem vzal. Naklonila jsem se k němu a už už se nadechovala k prvnímu slovu, ale než jsem si myšlenku zformulovala, Rui se naklonil taky a naše rty se lehce dotkly. Můj mozek v těch pětadvaceti stupních zamrzl a nebyla jsem schopná ani hlesnout. Líbali jsme se tak minutu. Nebo dvě.

Asi za půl hodiny se k nám přidali Ruiovi přátelé. Nebo spíš kamarádky. Byly to tři holky, jejichž jména jsem vzápětí zapomněla, pokud jsem je vůbec slyšela. Ale byly milý, když zrovna kolem neburácela hudba příjemně jsem si s nima popovídala. Po klasickým holčičím navštívení toalet jsme se vracely k Ruiovi a několika dalším známým, kteří s epostupně vynořovali z davu, ale než jsem tam došla tak mě zastavila parta kluků pár metrů od té mojí. "Máš Tuenti?", zeptal se ten, co mě jemně chytil za předloktí, když jsem procházela. "Cože mám?", nechápala jsem. "Tuenti, to je náš místí Facebook, ale lepší", vysvětlival ochotně kluk. "Nemám, fejs mi stačí", ujistila jsem ho a i přes námitky partičky jsem se chtěla vysmeknout. Zachránil mě Rui, objevil se přede mnou a na oko vyčítavě spustil: "Pustím tě z očí na pět minut a hned tohle.. no jo, jsi tu ta nejkrásnější slečna, nemůžu se divit", mrkl na mě s úsměvem a vrátili jsme se k těm "našim". Lichotník jeden. Ale musím trochu samolibě říct, že mi to ten den v krátké modré pouzdrové sukni a černým tílku fakt celkem seklo. A zářivě blond vlasy do půli zad tutově poutaly pozornost, naprostá většina holek je tu tmavovlasá.

Nejsem nijak žárlivá, obzvlášť ne bezdůvodně, ale musím přiznat, že v první chvíli po zjištění, že Ruiovi přátelé o kterých mluvil že se s nima sejdeme jsou samý holky, jsem se cítila trochu nesvá. Nebyl ale důvod, zaprvé to jsou překvapivě milý bytosti (většinou se s holkama nijak zvlášť nemusím a jejich společnost nevyhledávám), a zadruhé Rui se choval úplně otevřeně a klidně mě před nima vzal za ruku nebo objal.

Některý koncerty jsme si fakt užili, třeba The Black Keys byli úplně úžasní. Chvíli jsme strávili u klubíkové scény s nějakým DJem, pak lokální kapela která hraje něco jako techno smíchaný s africkou tradiční hudbou, do čehož twerkuje jejich černá zpěvačka. Neuvěřitelně zajímavá kombinace, minimálně po čtyřech kelímcích Heinekenu.

Asi ve dvě nás znova přepadla únava. Nechtěla jsem nic říkat, fyzicky jsem byla celkem vyčerpaná, ale líbilo se mi tam. Můj portugalec má ale zřejmě podobný fyziologický uspůsobení jako já, takže když se zeptal jestli by mi nevadilo už jít, ráda jsem přikývla.

Takovou řadu na taxíky jsem zaručeně ještě neviděla. Ale na druhou stranu to vypadalo, že Lisabon disponuje jejich neomezeným počtem, protože v průběhu těch dvaceti minut stráveným čekáním nebyla jediná chvíle, kdy by jich na dohled nebylo aspoň pět i přes neustálej pohyb. Fascinace.

V autě jsem se okamžitě připoutala, všichni taxikáři jsou tu převtělení automobiloví závodníci a podle toho řídí. Plus brzda plyn kvůli provozu. Člověk se nenudí.

Lehce v náladě, unavení a rozesmátí jsme se z černé mazdy vypotáceli na vydlážděnou, ztichlou ulici. Ruku v ruce jsme se nechali vcucnout výtahem, přece jen, čtyři patra jsou čtyři patra. Výtah má zadní stěnu od pasu až do stropu pokrytou zrcadlem. Už jsem se někdy zmiňovala, že to je tak trošku moje úchylka..? Hrozně ráda se dívám, když mě kluk chce, líbá a hladí. Jemu jsem to neříkala. Kdy taky, všechno se seběhlo tak rychle. A co se nestalo. Přitiskl mě jemně na stěnu vedle zrcadla, chvíli mě líbal a když přestal a já otevřela oči pochopila jsem, že on to má úplně stejně.