Takový normální úterý

Ale ne zas moc.

Třeba včera. Nějak jsem v noci nemohla zabrat, jako obvykle jsem se zasekala s noťasem na klíně. Nakonec jsem usnula zhruba kolem čtvrté při koukání na film, zamotaná do sluchátek, větrák chudák lapal po dechu kde se dalo, protože když mi sklouznul z nohou, ucpala jsem stehnem nasávání. Pěkně to hřálo.

V 10:10, budík. Ještě chvilku.. 10:20, ještě chvilku.. 10:23 jsem si uvědomila, že se mi ale děsně chce na malou. Není to špatná motivace vstát, obzvlášť, když jsem měla v jedenáct sraz se Sasim. Sasi je pohodář, znám ho od minulýho pátku, přes CS jsem se s ním domluvila na "hanging out sometimes", jelikož tady ve městě v podstatě nikoho neznám. Ještě ten večer, vlastně asi dvě hodiny po prvním kontaktu jsem byla u něj doma, popíjela Gin s Tonicem a on a Jeroen, belgickej couchsurfer co u něj zrovna přespával vařili večeři. O tom jindy.

Prostě plán byl takovej, že zajedeme na pár hodin na pláž, nachytáme trochu slunce a pokecáme. Jedno mrknutí z okna.. modro! Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo oblíct se do plavek, sbalit ručník, deku, plavecký brýle, opalovací mlíko a foťák v takovým tempu, že jsem si dokonce stihla přejet oči tužkou a pročísnout řasy černou barvou tak rychle, abych před Sasiho byt dorazila přesně na čas. Doma jsem samozřejmě neměla nic na jídlo, takže nalačno.

"Spíš, nebo jak?" posílám Sasimu Whatsappem zprávu. Podle aplikace byl naposledy online včera v noci, což mě trochu znepokojuje. Za minutku pípla odpověď: "Jen si obleču svoje mankiny a jsem u tebe! Kecám, jsou to obyčejný plavky, neboj :D" Asi za pět minut se rozesmátej objevil za brankou. Pod paží ručník a knížku, přes rameno brašnu s foťákem. Trošku jiná třída, než je ten můj malej stařík. Pořád mluvím o foťáku, jen aby bylo jasno. Včera když jsme se domlouvali se ptal, jestli mi nevadí nechat se fotit, že fotí rád. No, když mám právo veta na snímky, kde si připadám jako trotl, tak proč ne :D


Nasedli jsme do auta (mimochodem pěknýho auta, značky jsem si neráčila všimnout, ale byl to pohodlnej sedan vyšší střední třídy, v tmavé barvě, se světlýma koženýma sedačkama) a jelo se. Mít auto je někdy super. Na první příměstskou pláž to mám sice asi patnáct minut chůze počítáno prvním krokem z postele, ale ta je malá a většinou dost zalidněná. Když je odliv, dá se za dalších patnáct minut procházkou po pobřeží dojít na druhou, podstatně větší pláž. Nebo to jde obejít přes kopec, to jsem ale zatím nezkoušela, vypadá to namáhavě. Mám ale stejně nejradši tu část mezi nima, vzadu jsou útesy, sem tam nějakej velkej kámen ale mezitím bílej jemňoučkej písek, soukromí a klid. A šum oceánu. To jsem pak ve svým živlu.

Dnes jsme ale jeli dál. Minuli jsme kemp, továrnu na cement (která má asi hodně vlivnýho majitele, protože si stojí pěkně uprostřed přírodní rezervace), potom chvíli jen les a zatáčky a už míjíme pláž jež je poslední, na kterou se dá dostat veřejnou dopravou. Figuerinha. Ještě kousek, dole pod náma mizí Praia de Galapos i Praia dos Galapinhos a už jen trochu do kopce a hledáme si místo kde zaparkovat. Dnes tuhle pláž uvidím poprvé, Google říkal, že je to hodně známý místo a stojí za návštěvu. Po několika minutách chůze s ním musím souhlasit. To, co se přede mnou rozprostře, normálně vídám tak možná ve filmech. Zastavila jsem se uprostřed cesty a v němým úžasu si prohlížela údolí pode mnou. Záliv objímá pohoří Arrábida, majestátní útesy se tyčí do výšky několikaset metrů, což při kontrastu s hladinou a zářícím pískem vypadá úchvatně. Na severním konci zálivu stojí několik domků, bílá fasáda, červená střecha, tradiční styl. Vlastně to místo ani nenarušují, spíš mu dodávají na zajímavosti. Hned dole pod náma stojí malá dřevěná budova, sloužící jako restaurace. V tu chvíli jsem si uvědomila dvě věci. Že asi budu mít brzo hlad a s největší pravděpodobností jsem si nevzala peněženku. Zalovila jsem rukou v kabelce. Foťák, telefon, klíče, obal na brýle, jedna náušnice, lesk na rty. V druhé tašce s plážovýma věcma jsem ani nehledala, tam bych ji nedala. Nemám u sebe doklady a ani cent. Sakra.

Když jsem o pár metrů dál nohou zajela do horkýho bílýho písku, se kterým v kontrastu jsem vypadala jako rodilá jižanka, (až na ty vlasy,) myšlenky na manon se rozplynuly. Zamířili jsme vlevo, mimo hlídanou pláž s bambusovejma deštníkama a lehátkama k pronájmu. Hemžilo se to tam rodinkama s dětma a já na pláži děti moc nemusím, pořád člověku běháním kolem odkopávají písek do očí, vlasů a všude kde se dá, děsně piští a cákají tak daleko, že kdyby to někdo měřil, určitě by šlo o nějakej rekord.

Vybrali jsme si velkej černej kámen na místě, kde už tolik lidí nebylo. Vlastně se opodál nás slunila akorát skupinka mladejch lidí, a kolem nich nadšeně pobíhalo štěně teriéra šmrncnutýho ulicí. Jimmy, jak na něj volali, byl velmi aktivní a zvědavej pejsek, kolikrát jsem se ho lekla když mi zničehonic strčil čenich do ucha nebo se mi otřel o nohu když jsem se dívala jinam. Celkem foukalo, ale vlastně to bylo dobře, jinak bysme se asi usmažili. Chvíli jsme se váleli a povídali si, pak jsme se rozhodli projít ještě o kus dál směrem od hlavní pláže. Přes šutry nebylo vidět daleko, o to hezčí bylo překvapení za každým z nich, když tam stál ještě zajímavější kus. Sasi vzal foťák a poprosil pejskaře, jestli by nám nedohlídli na zbytek věcí. Miluju focení, fakt si musím pořídit nějakej slušnej stroj. Ještě jsem neviděla výsledek, ale určitě budou některý snímky stát za to. Já mám půl pláže ve vlasech doteď (a to jsem se prosím sprchovala), a Sasi si o nějakou mušli na skále sloupnul kůži pomalu z celýho lýtka, když se v mým šátku přes bedra snažil vypadat svůdně. Nasmáli jsme se slušně. I kolemjdoucí.

Vrátili jsme se tak akorát předtím, než naše věci začala olizovat stoupající voda. Příliv je nečekaně rychlej, asi kvůli nízkýmu sklonu místních pláží. A to nám pejskaři věci o dobrý dva metry už posunuli. Na koupání to až tak nebylo, zrovna jsme chytli nějakej fakt studenej proud z řeky, a při potopení se do pouhé metrové hloubky člověku mrznul mozek. Ale stejně jsme se trochu počvachtali a užili se ležení v mokrým písku, kde nás voda každou chvilku s nekonečnou trpělivostí osvěžovala.

"Zpátky to vezmeme horem, je to o něco dál, ale menší provoz a krásnej výhled", navrhl můj průvodce lomeno kamarád. "Už jsou skoro dvě", všimla jsem si. "Nedáme si někde oběd?", pokračoval. Vzpomněla jsem si na svou peněženku, spokojeně ležící doma v jiné kabelce. "Zní to dobře, ještě jsem dnes nic nejedla.. ale stavme se u mě, zapomněla jsem si peněženku.." přiznala jsem se a bylo mi trochu trapně. Ráda se někdy nechám pozvat, netvrdím že ne. Ale ne takhle, ne, když nemám na vybranou. "Neřeš to, příště můžeš pozvat zase ty mě", vyřešil to Sasi když viděl, jak nenadšeně se tvářím.

"Tak abysme vyrazili, jestli to chceme stihnout. V kolik jsi říkala, že musíš být doma?"
"Začínám ve čtyři.. takže tak ve třičtvrtě by byla paráda."

Vůbec se mi z nádherné pláže nechtělo, ale můj žaludek už samotou zpíval sonety.

Ty slíbený výhledy ani nebudu moc popisovat, to je prostě něco nezapomenutelnýho. Shlížet dolů z vrcholku strmejch hor pokrytejch tmavě zeleným hustým porostem se sem tam vyčnívající skálou na členitý pobřeží se třpytícím se pískem a moře hrající spektrem barev od zelenkavé přes tyrkysovou až po sytě modrou, v dáli poloostrov Tróia se svýma nekonečnýma plážema a nalevo vykukující červený střechy Setúbalu. Bejt malíř krajin tak tam asi žiju jako poustevník, jen abych to mohla malovat každej den. Až budu mít fotky tak sem něco plácnu, abyste mi věřili:)

Do města jsme dorazili kolem třičtvrtě na tři. Směr, kterým mě Sasi vedl, jsem neomylně identifikovala jako čtvrť restaurací a klubů, nejrušnější ulici místního nočního života. Dokonce jsem zaregistrovala pěknou moderní hospůdku "Obladi, oblada", kde jsem v pátek potkala ty dva ze článku "Gin s Tonicem a tři v posteli". Trochu mě ta vzpomínka vzrušila.

Už mě nepřekvapuje, kolik lidí se tu navzájem zná. Sasi se pozdravil s číšníkem i s postarším majitelem, prohodili pár slov a než jsme se usadili, měli jsme objednáno. "Co si dáš k pití?" "Pivo", zazubila jsem se při myšlence, jak jsem v sobotu Sasimu tvrdila, že už nechci alkohol ani vidět.

Oběd sestával ze salátu, ručně a musím říct výborně dochucovanýho Sasim, tradičního bílýho chleba, brambor a pěti chodů ryb. Jo, vážně pěti chodů. Velký, malý, střední, grilovaný, pečený.. všechny mořský a neuvěřitelně čerstvý. Byla jsem nadšená, obzvlášť, když jsem velmi rychle pochytila fígl na oddělování masa s co možná nejmenším možným počtem kostiček. Musím říct, že čerstvý grilovaný sardinky mají k těm co znám z domu z plechovky asi tak daleko, jako je z Ostravy do Aše. Úplně se rozplývaly na jazyku. Dokonce teď při psaní jsem si málem uslintla do klávesnice. Pfff, no zas je půl druhé odpoledne a já nic nejedla, možná to bude mít souvislost.

Jídlo bylo opravdu úžasný a číšník starostlivej, nosil chody jako na běžícím páse a já se cpala jako bych jídlo viděla poprvé. Nakonec nám zbyly čtyři malý sardinky, tak po osmi až deseti centimetrech. Bylo mi jich na tom talíři líto, ale už mi jednoduše nezbylo místo. "Chceš je s sebou? Říkala jsi, že doma nic nemáš (klasika) a nakoupit už nestihneš.." Přikývla jsem, tohle je parádní řešení. A taky čas se krátil, do začátku pracovní doby mi zbývalo dvacet minut. Šmarjá, DVACET minut! Ukázala jsem na displeji tu hroznou věc Sasimu. Jako vždy neměl daleko k činům, zvedl se a šel vyrovnat účet. Znáte to, obsluha je kolem v davech ale když ji potřebujete, nikde nikdo. Po chvilce se vrátil s tím, že mi to zabalí a donesou. Když se dalších pět minut nic nedělo, připadala sem si, že sedím holým zadkem na rozpáleným kameni. Šli jsme teda nakouknout dovnitř, jestli na nás nezapomněli. "Vydržte moment, zrovna jsme dogrilovali novou várku, pár jich vám tam přidáme", zahuhlal bodře majitel a mrknul na mě. Další tři minuty pryč. Očima jsem hypnotizovala dveře kuchyně a voilá, ono to funguje! Vyběhl číšník co se o nás předtím staral a podal mi pečlivě zabalenej balíček. "Obrigada!" Usmála jsem se na osádku restaurace a konečně jsme vyrazili.

Ještě malinko zdržení na semoforu a 15:58 jsem odemykala dveře od bytu. Jako obvykle se jim nechtělo, takže jsem mrskla všechny tašky na zem a s rozběhem a efektní otočkou v letu je bokem rozrazila. Pak se divím, kde pořád beru ty modřiny. Když jsem všechno posbírala, vrhla jsem se do pokoje na postel, kde odpočíval noťas. Zapnout... heslo.. zapnout WiFi HotSpot na mobilu.. počkat než se připojí.. počkat než všechno naběhne.. lilo ze mě jako bych zrovna zastavila sprchu. 16:03 - Připojeno! Fajn, tři minuty nejsou konec světa. To mi projde.

Jen pro představu - pracuju přes internet, zrovna mi přidělili novej projekt takže jsem trošku ve stresu, spousta nových postupů k naučení, k tomu Skype konference se šéfama, první samostatný úkoly.. celkem makačka. Ale videohry mě vždycky bavily, takže obecně si určitě nestěžuju;)

Večer má přijít Elizabeth - místo co si pronajímám patří jejímu bráchovi kterej teď žije ve Švýcarsku. Byt je fajn a levnej, akorát nemá funkční pevnej internet, ledničku ani sporák. Říkala, že nějakou ledničku sehnala, má ji dnes přivýzt. Kde se sakra vzal všechen ten bordel kolem? Rychlej úklid, opláchnout těch pár talířů co se nahromadilo ve dřezu, oblečení aspoň naaranžovat na úhlednou hromadu, když už nemám k dispozici skříň a hele, talíř se zbytkem melounu. Šup pod postel, musím pracovat, zrovna teď mi můj team lead vysvětluje nějaký evidentně důležitý postupy. Tohle vyřídím pozděj.

Najednou zvonek.

No jo, už je skoro sedm. Otevírám domofonem hlavní dveře a chci odemknout dveře bytu, jenže co to sakra.. Tahám, strkám, lomcuju s nima, ani se nehnou. Je to typ, kde z vnitřní strany není klika, jen taková páčka, kterou se zatáhne a dveře normálně povolí, ale teď s nima nepohnu ani o dva milimetry. Polilo mě horko. Kdysi za mnou takhle po prásknutí dvěřma zapadl zámek v koupelně. Dvěma chlapům trvalo hodinu, než mě vysvobodili. A já musím být online a aktivní, ne se zabývat dveřma! Navíc Beta - tak se Elizabeth domácky říká - s sebou vzala i svoje dva špunty, dvouletou holčičku a pětiletýho kluka. Slyším je za dveřma štěbetat. "Hoď mi klíče oknem, zkusím to zvenčí!", navrhla a já byla ráda, že problém převezme někdo jinej. Přece jen, říct šéfovi, že musí s tréninkem chvilku počkat, že někdo zvoní a nejdou mi otevřít dveře nezní moc věrohodně. Hodila jsem jí svazek a mazala zpátky před obrazovku. Asi za pět minut se dveře s naříkavým doprovodným zvukem uvolily otevřit, to když do nich tentokrát vletěl Betin přítel. Váží minimálně 80 a ještě to měl zvenčí snazší. Kdyby dnes nepřišli, asi bych v bytě zůstala uvězněná. Celkem vtipná představa.

"Pohlídáš chvilku děcka?" Nakoukla do dveří Beta. "Jasně", zatvářila jsem se co nejvlídněji a podrbala malou ve vlasech. Nerozumím jí ani slovo, ale nijak nám to při konverzaci nevadí. Zajímavý je, že jsem se přistihla, že i když vím, že mi nerozumí, stejně na ni mluvím anglicky. Něco mi švitořivě vysvětlovala a mávala u toho hračkou, co si přinesla. Plastová barevná kulatá klícka na tyčce s něčím chrastivým uprostřed. Hmm. Napůl jsem koukala na špunty, napůl se snažila vypadat, že se soustředím na to, co mi šéf zadal. Naštěstí mě pro tuhle chvíli jen zaúkoloval, můžu si dovolit být pomalá, všechno je pro mě nový. Beta s přítelem zatím dotáhli matraci na postel která ve vedlejším pokoji chyběla a vynesli ven starou lednici. Naštěstí je tu prostornej výtah, jinak by to bylo ve dvou v podstatě nemožný. Než se vrátili s lednicí novou, podařilo se mi zpracovat jeden pracovní úkol a spravit malé hračku. Vypadla jí plastová příčka a chrastítko ne a ne zůstat uvnitř. Vesele se na mně zazubila.

"Snad to máme to všechno, lednici si bez obav zapni, ale až zítra, víš, kvůli převozu." Houkla na mně Beta z chodby, sbírajíc děti a ostatní věci, se kterýma přišla. "Tak my jdeme, ať ti to v práci uteče!"

Otřela jsem si spocený čelo. Jak to ty pracující maminy dělaj... nechápu a obdivuju. Já jsem groggy po půl hodině tohohle typu multitaskování!

Další dvě hodiny proběhly celkem v klidu, pochopila jsem principy činnosti, která se po mně vyžaduje, a pomalu se snažím vštípit si pořadí, v jakým se má co udělat. V deset jsem si řekla o pauzu, mozek hlásí lehký přehřátí a taky už mi vyhládlo. Vzpomněla jsem si na "výslužku" z restaurace. V hliníkové krabičce s papírovým krytem na mě čekalo překvapení. Zdála se mi celkem těžká, to jo, ale že se ze zbytků z oběda stane porce větší než pro jednu osobu, to jsem teda nečekala. Napočítala jsem 15 sardinek, hrst grilovaných kalamár a brambory. Mmmmmm to si pošmáknu :D

Píšu Marcosovi:
"Že ty v tom přídavku máš prsty?"
"Cože?"
"Dostala jsem porci jako pro slona"
"Asi ses jim líbila, tak ti přidali"

Tak já už nevím. Je vůbec možný mít takový štěstí na lidi kolem sebe? Miluju to tu.